>  UMĚNÍ tzv. SEVEROZÁPADU  <

in Art magazin Tetování 6/2006, str. 28-32

Pokud otevřete jakoukoliv knihu o mimoevropském umění, můžete si být jisti, že v ní nalezenete obsáhlou pasáž (ne-li přímo celou kapitolu) věnovanou kmenům tzv. severozápadu. Tímto pojmem se v etnologické literatuře označuje poměrně jednotná kultura kmenů Haida, Tlingit (rusky zvaní Kološi), Cimšjan, Kwakiutl, Nutka, Seliš či Bellakula, které obývaly pobřeží severní Ameriky poblíž ostrova Vancouver, ve státě Washington a v kanadské Britské Kolumbii. Někdy se odhaduje, že se mohlo jednat až o populaci 50.000 lidí. Hlavní obživu zajišťoval Indiánům, žijícím kolem fjordů a zátok pod lesnatými horskými hřebeny, rybolov. Pověstné tu byly velmi dlouhé domy (ve vsích Haida někdy až osmdesátimetrové!) z fošen a s typickými malovanými vstupy, nádherně zdobené čilkatské přikrývky či kuželovité klobouky. Tím, co tyto Indiány globálně proslavilo, je však jejich úchvatné umělecké nadání, ať použijeme kterékoliv myslitelné měřítko estetiky a vkusu. “Hledíme-li na řady totemů, pomalované domy, pláště, klobouky, vtírá se nám bezděčně myšlenka, že Indiáni severozápadu museli být téměř posedlí uměním a uměleckým projevem svého vlastního specifického stylu. Tito lidé snad nemohli vidět či vytvořit jakoukoliv plochu, aby ji nepomalovali, ani kůl či trám, aby jej neozdobili řezbou. Řezali a malovali své proslulé totemové sloupy, malovali průčelí svých domů, pokrývali typickými ornamenty a řezbami stylizovaných zvířat, ptáků, mytických příšer a lidských bytostí boky a přídě svých kanoí, beden k úschově majetku a řezbami i malbami zdobili bohatě i poslední útulky svých mrvých…” (Šolc 1977:64). Už mořeplavec Jurij F. Lisjanskij byl roku 1805 fascinován: “Nespatříme tu ani nástroj, ani nádobu, na kterých by nebylo znázorněno množství rozličných obrazů, zvláště na skříňkách a truhlách, jejichž víka jsou na vnější straně osázena malými mušlemi, které vypadají jako zuby…” (Siebertová 1970:26-7).

Není náhodou, že úplně stejně hovořil malíř Paul Gauguin o umění markézském, když popisoval jejich až chorobnou obavu z prázdných míst (horror vacui). Jakoby Haidové, Kwakiutlové či Tlingitové měli s Markézany a Maory společnou nejen fantastickou dovednost řezbářskou, ale jejich vytříbený smysl pro dekoraci se přesunul i na místa pro nás nejzajímavější – na lidská těla! Ze všech domorodých etnik právě tato obzvláště vynikla v tetovacím umění. Ostatně článek o uměleckých podobnostech Maorů s Indiány této oblasti napsal nejznámější etnolog Claude Lévi-Strauss, dle něhož za tím vězí nikoliv kontakty nebo historické analogie, ale společenské uspořádání: jedná se o “hierachizované společnosti založené na prestiži” (Lévi Strauss 2000:277). Rivalita na severozápadě došla tak daleko, že dala vzniknout instituci tzv. potlače (potlatch). O co šlo? To je výraz pro společensky závaznou slavnost, spočívající v demonstrativním ničení majetku a rozdávání darů, které musely být velmi štědře opláceny – likvidovaly se deky, oděvy i lodě; zabíjeni byli i poddaní – jen proto, aby se ukázalo, kdo že si to “může dovolit”… A při těchto velkolepých hodech chodili například muži Haidů zcela nazí, ženy jen v krátkých sukních, takže podle vytetovaných obrazců mohl každý hned poznat hodnost a jejich rodinu. Indiáni se tu totiž dělili na tři společenské třídy: vznešenou “šlechtu”, svobodný lid a otroky. Zvláštní důležitost se přikládala klanovým, rodovým a rodinným vazbám. Že se nejednalo o nějakou okrajovou záležitost doložil i sociolog Émile Durkheim ve své studii o prvotním náboženství: “Co se týče kmenů severozápadní Ameriky, tetování totemu je mezi nimi všeobecně rozšířeno” (Durkheim 2002:129). K tetování se brzy a obsáhle vrátíme, podívejme se letmo na jiné formy, do nichž Indiáni vkládali svůj um, starosti a tužby.

Franz Boas, význačný badatel mezi těmito Indiány, napsal roku 1897: “Když se zabýváme dekorativním uměním, musíme mít stále na mysli, že skoro všechno trojrozměrné výtvarné umění Indiánů severního Pacifiku je užitkové. Pokud některé primitivní národy, třeba Eskymáci, produkují řezbářská díla, jež nemají žádný praktický význam, ale jsou právě jen uměleckými předměty, tak všechny práce indiánských výtvarníků ve zkoumané oblasti mají i svoje praktické využití. To značí, že forma předmětu je daná a to, co má výtvor představovat, se více méně podřizuje této formě. Pouze v případě jednoduchých totemových postav má umělec volnost. Indiánský umělec je takřka při vší své práci limitovaný tvarem předmětu, na který chce umístit vyobrazení. Umění Indiánů tvoří řezba a malba, k nimž můžeme přiřadit i tetování a tkaní. Vyřezává se zejména do dřeva, ale i do kamene a rohoviny. Není tu známo hrnčířství” (dle Botíková 2000:101-2). Výtvarníky byli na severozápadě výhradně muži a to jen ti nadaní, kteří vyráběli štíty, masky, šamanská chrastítka, nábytek, nádoby, amulety, truhly, dýmky, lodě, totemy, zbraně, příbory, lžíce, krabice, přilby, pancíře atd. Ženy sice pomáhaly i s tvorbou domu nebo kanoe, ale jejich hlavní kreativní podíl tkvěl ve tkaní (pokrývky, šat) a pletení (klobouků, košíků). Při obrovské poptávce po “uměleckosti” a při vší té sociální soupeřivosti až řevnivosti, je zvláštní, že se zde nikdy neprofesionalizovala “živnost” uměleckých povolání.

První popis umění Haida nacházíme v knize Voyage autour du Monde pendant les années 1790-92 z pera Etienna Marchanda. O domovním totemu píše, že “všude, kde nejsou hlavní postavy, je povrch pně vyřezán podobami žab, ropuch, ještěrů a jiných zvířat” (Hájek 1956:174). K nejčastějším zvířecím vzorům patří stylizovaný medvěd, kosatka, bobr, vlk, havran, velryba, vydra, žralok ale také komár (vážka). Ty mívaly pevně dané a nezaměnitelné znaky. Třeba grizzly má krátký čenich, vystrčený jazyk a dlouhé zuby, zatímco vlka identifikujeme dle čumáku dlouhého. Atributem bobra je pochopitelně placatý ocas a hlavně hlodáky, které jsou přítomné vždy. Sokol má zahnutý zobák dozadu až k tváři, kdežto třeba orel jej směřuje jen dolů. Častá je kosatka s velikou hlavou, žralok má kužel nad čelem. “Někdy je tělo zvířete posunuté nebo překroucené. Často by se ani nedalo určit, cože je to za zvíře, dokud umělec nevypíchne to, co považuje za charakteristický znak. Ty jsou pro jeho mysl natolik zásadní, že v žádném obraze nemohou chybět. Mnohokrát se stávají zosobněním zvířete. Zjišťujeme, že každé zvíře charakterizují určité symboly a svoboda tvorby je povolená při jiných, nikoliv však základních typech ” (dle Botíková 2000:104). Další definující vlastností umění Haidů, Kwakiutlů nebo Tlingitů – vedle intenzivní stylizace, schematizmu, propracované symetrie nebo rozmístění detailů a tzv. očního ornamentu – je charakteristické zdvojené zobrazování: jakoby bylo stvořené zvíře staženo z kůže a položeno na plochu. “Živočich je pomyslně rozkrojen na dva od hlavy po ocas. Mezi očima je hluboká propast, pokračující až k nosu. Tak se ukazuje hlava nikoliv z předního pohledu, ale jakoby sestávala ze dvou profilů, které se spojují u úst a nosu… Cimšjané říkají takovým obrazům ,setkání medvědů´, protože jsou tak dva medvědi ztvárněni” (dle Lévi-Strauss 2000:259-60). Jen výjimečně najdeme v umění severozápadního pobřeží realistické prvky, jasně převládají náměty dané mytologií a totemismem. Z pozdější doby ale známe sochařskou nápodobu parníku a dokonce i šicího stroje! Ten je uložen ve státním museu ve Victorii.

Řezbáři pracovali s mnoha druhy dřeva: s rudými i žlutými cedry, s jedlí, tisem, olší či javorem a lýčím. Až do kontaktu s Evropany užívali Indiáni nářadí, jež mělo břity z kamene, mušlí a také – podržte se – upravených bobřích zubů. Tvary bývají zaoblené, vyhlazené. “Kruh, elipsa a zaoblený obdélník jsou v sochařských výtvorech opakovány koulí, vejcovitým, vydutým nebo vypuklým tvarem. Ornament vždy logicky sleduje tvar a je k němu komponován. Nejčastějším tvarem vůbec je oko. Oko jako oko, oko jako kloub, oko jako střed jiného tvaru, oko jako pupek, oko jako výplň prázdných ploch” (Hájek 1956:177). Při pohledu na zdejší pestré umění není možné nezmínit ani barevnou škálu, jež byla získávána z drcených minerálů míšených s lososím kaviárem (skutečně, není to omyl), z bobulí, uhlí, plísní nebo třeba z cenněné měďnaté hlinky. Užívalo se hlavně červené, černé, žluté, zelenomodré a bílé. Jižní kmeny barvami šetřili, zatímco Kwakiutlové si v duhových odstínech přímo libovali. Severní Tlingitové a Cimšjané byli barevně zdrženlivější, ale spolu s Haidy je jejich umění asi nejhodnotnější. K barvení se váže i malba masek tajných společností (hlavně Kwakiutl) a samozřejmě těla: “Mimo pomalování obdržely masky a účesy i výzdobu perleťovým povlakem, koženými vložkami, lidskými vlasy, mrožími vousy, péry. Obzvláště nádherně zdobili indiánští umělci dřevěné části kultovního účesu” (Siebertová 1970:35).

Početný kmen Haida si zvolil jako téma své práce James G. Swan z Bostonu. Úspěšný obchodník neváhal v roce 1849 opustit ženu s dětmi, aby se stal dobrodruhem a zmapoval kulturu domorodců pacifického pobřeží. K místním Indiánům choval uctivý respekt. Protože v chladném prostředí chodili místní většinou zahaleni, málokdo předtím rozpoznal rozšíření jejich tetovací praxe. Swan v odkazu na své předchůdce přímo napsal: “Nemohu pochopit, jak mohli tihle pisatelé spatřit někoho BEZ tetování, pokud tedy vůbec viděli neoblečené Haidy… Jsem toho názoru, založeném na mém vlastním pozorování a dvacetiletém pobytu u pobřežních kmenů, že je mezi Indiány jen nemnoho žen, nejen kolem Vancouveru ale podél pobřeží až k řece Columbia a snad až do Kalifornie, které by nebyly nějak tetovány na rukou, pažích či kloubech, ať už jen tečkami nebo linkami” (dle Sinclair 1909:376). Po své první všeobecně pojaté etnografii (1874) sháněl Swan u vlády USA prostředky na vydání specializované publikace o haidské tatuáži, ale není divu, že neuspěl, přestože z Indiánů severní Ameriky bylo “nejpropracovanější a nejumělečtější tetování nalezeno u Haidů z Ostrovů královny Charlotty a Ostrovů prince z Walesu” (tamtéž 374).

Fundovanou knížku Tattoo Marks of the Haida, jednu z mála monografií věnovaných tetování tradiční Severní Ameriky, financoval Swan sám a v roce 1878 vydal jako výroční zprávu American Bureau of Ethnology. O indiánském ki-da zde píše: “Tetování Haidů tvoří heraldické vzory nebo rodinné totemy, či znaky nositelů, a jsou podobné řezbám zdobícím sloupy nebo památníky v okolí náčelnických domů. Tyto obrazce jsou pravidelně umístěny na mužských zádech mezi rameny přímo pod krkem, na prsou, na čelních stranách obou stehen a na nohách rovnou pod koleny. Ženy mají tetována prsa, obě ramena a předloktí, zadní ruce od lokte dolů k zápěstí i obě nohy od kolene dolů ke kotníkům… Téměř všechny Indiánky na severozápadním pobřeží mají tetovaná znamení na rukou a pažích, některé i na obličeji, ale obvykle tyto značky jsou spíše tečky či linky bez zvláštního významu. Ale u Haidů má každý symbol svůj smysl; ty na rukou a pažích žen říkají jméno rodu, jestli náležejí ke klanu medvěda, bobra, vlka, orla nebo některé ryby… Přestože je velmi snadné podle tetování odlišit haidskou ženu od jiných kmenů, stále velmi málo bělochů chápe jejich přesné významy… A protože jsou Haidové, muži i ženy, velice málo zbarveni, podobně jako jiní čistokrevní Indiáni, někteří se světlou kůží jako Evropané, tak tetované symboly velmi dobře vynikají” (Swan 1878:I). Běžný byl i piercing nosu, jak jej známe mj. z dobových fotografií Edwarda S. Curtise a dalších.

Tetovalo se dlouhodobě, odborníky byli téměř vždy muži. Někteří vyhlášení mistři měli jakési skicáře, plné oblíbených nebo rodům patřících motivů. Stylizovaným podobám zvířeny, ptáků či ryb patřily i alegorické či magické významy. Francis Poole popsal v roce 1872 jednu náčelníkovu dceru, která byla zpola pokryta zobrazením totemů, ryb, ptáků i příšer. “Řekla mi, že rozříznutý platýs s náčelnickým obličejem vykresleným na ocase, ji a její rod ochrání od utopení v moři” (Sinclair 1909:377). Obrázek se na kůži nejprve předkreslil – hlavně u lidí s tmavší pletí – a pak vypichoval pomocí několika svázaných kostěných nebo kovových jehel. Nedávno byla v depozitáři amerického muzea zásluhou Larse Krutaka, badatele v dějinách tetuáže, objevena Swanem dodaná tetovací sada, obsahující štětce, misku, magnetit (černý pigment) a hlavně “pera” s různým počtem vsazených jehliček. Při tetování se používalo také jednoduché formy “lokální anestézie” z léčivých bylin. Samotný proces byl veřejný a přihlížela mu velká společnost. Haidové tetovali jako jedni z mála domorodců i vícebarevně – používali i červené barvivo (z hematitu, krevelu). “Každý Indián měl své vlastní ornamenty, jež byly jeho výhradním vlastnictvím a právem a nikdo druhý je za žádných okolností nesměl kopírovat a používat” (Šolc 1977:64). Toho se však už dávno nedbá, podobně jako maorské spirály moko je už zcizil kdekdo – stačí navštívit salony od Vancouveru přes Berlín až třeba po Jihlavu. Ostatní z kmenů severozápadu se též tetovaly. Ruce a nohy si zdobili lidé Cimšjanů, Bellakulů a Kwakiutlů (někdy i tvář), Nutkové zase prorývali hruď a paže. Sousední Kučinové od Yukonu si vytvářeli černý pruh vedoucí dolů z čela přes nos, ženy si oproužkovávaly bradu. Estetické motivy ze severozápadu a jejich variace jsou i dnes jedním z nejčastějších námětů neo-tribal tetování. A až budete vybírat nový motiv, budete s původem své volby snad o něco obeznámenější…

Boas, Franz: Primitive Art, Oslo – Aschehoug 1927
Botíková, Marta: Tradície kultúry indiánov SZ pobrežia Severnej Ameriky, Bratislava – Stimul 2000
Durkheim, Émile: Elementární formy náboženského života, Praha – Oikoymenh 2002
ed. Hájek, Lubor: Umění čtyř světadílů I., Praha – Orbis 1956
Lévi-Strauss, Claude: Štrukturálna antropológia I., Bratislava – Kalligram 2000
Rychlík, Martin: Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla, Praha – NLN 2005
Siebertová, E., Forman, W.: Indiánské umění, Praha – Obelisk 1970
Sinclair, A. T.: “Tattooing of the North American Indians”, in American Anthropologist 1909/11, č.3, s. 362-400
Swan, James G.: Tattoo Marks of the Haida, Washington – Bureau of Ethnology 1878
Šolc, Václav: Indiánské historie, Praha – Československý spisovatel 1977

Veškerý textový obsah © 2000-06 Martin Rychlík a Art magazin Tetování